Hnací síla změny

Neuvěřitelný příběh o tom, jak legenda automobilových závodů se zlomenými zády vylepšila vlastnosti každé pracovní židle Herman Miller.

Autor: Curt Wozniak

Ilustrace: IMS Photo

Buddy Lazier měl před sezónou Indy Car 1996 dobrý pocit. Prvních 28 kol úvodního kvalifikačního závodu roku – Indy 200 ve Walt Disney World – strávil ve vedení a po sedmi letech v seriálu cítil, že má konečně auto, se kterým může vyhrát Indianapolis 500.

Jako jezdec Indy Car druhé generace viděl Lazier svého otce, Boba Laziera, závodit na okruhu Indianapolis Motor Speedway pouze jednou, v roce 1981. Porucha motoru v 154. kole tehdy předčasně ukončila Bobův závodní den a výsledné 19. místo zůstalo nejlepším výsledkem, jakého starší Lazier na slavném „Brickyardu“ kdy dosáhl. Tato zkušenost dala mladšímu Lazierovi důležitou lekci: každá šance závodit v Indy 500 může být tou poslední, takže ji musíte využít naplno. Neexistuje žádná záruka, že se tam ještě někdy vrátíte.

Lazierovým dalším závodem byl Dura Lube 200 ve Phoenixu a ten začal podobně slibně. Jak Lazier vzpomíná, právě dokončil tréninkové kolo na jednu míli v rekordním čase. „Jel jsem na plný plyn, a přesně ve chvíli, kdy jsem vjel do první zatáčky, vyletělo zadní křídlo asi tři sta metrů do vzduchu. Když se to stane, ztratíte stovky kilogramů přítlaku. Ve zlomku sekundy se auto otočilo a já jsem vyletěl pozadu přímo do betonové zdi obklopující druhou zatáčku.“

Náraz Lazierovi na 43 místech zlomil bederní páteř, pánev a křížovou kost. Upadal do bezvědomí a zase se probíral, zatímco ho záchranáři vystříhávali z vraku a letecky transportovali do místní nemocnice, kde strávil bolestivé dva a půl týdne na jednotce intenzivní péče. Když se Lazier konečně vrátil domů do Colorada, stále nemohl chodit. Do startu Indy 500 v roce 1996 zbývalo necelých šest týdnů.

Věda o podpoře těla

Tou dobou se svět Indy Car začal zajímat o práci Dr. Brocka Walkera. Bývalý závodní lyžař s doktorátem z chiropraxe prodal v roce 1990 svou klinickou praxi v Michiganu, aby mohl zdokonalovat a testovat své teorie o lidské výkonnosti při vysokém přetížení (G-force). Během raných 90. let Walker vyvinul závodní sedadla pro řadu jezdců Indy Car, přičemž sbíral zpětnou vazbu a neustále vylepšoval jejich konstrukci. S každým prototypem posiloval svou teorii, že křížová kost (sakrum) – oblast dolní části zad pod linií opasku, kde se páteř spojuje s pánví – je primárním místem, které sedící tělo potřebuje podepřít. S pevnou oporou křížové kosti se pánev přirozeně nakloní dopředu, podobně jako když člověk stojí vzpřímeně.

„Veškerá moje práce byla založena na jediné myšlence: jak umístit lidské tělo tak, aby mohlo generovat svůj nejefektivnější výkon,“ říká Walker. „Pokud jste ve správné pozici a máte oporu na správných místech, budete se také cítit pohodlněji a dokážete si tuto pozici udržet po delší dobu. Pokud se soustředíte na posílení těla, pohodlí bude přirozeným vedlejším produktem.“ A pokud někdy nějaký jezdec potřeboval pohodlí, byl to Buddy Lazier v roce 1996.

Nemožné se stává skutečností

Když Bob Lazier kontaktoval Brocka a požádal ho, aby navrhl sedadlo na míru, které by Buddymu umožnilo závodit v Indy 500, Walker se do toho zpočátku nechtěl zapojit („Říkal jsem si: ‚Vaše rodina se zbláznila‘“). Ale Bob vytrval. Jakmile si Walker uvědomil, že Lazier hodlá závodit s jeho pomocí nebo bez ní, souhlasil, že odcestuje do Indianapolis a podívá se, co se dá dělat.

„Jasně si pamatuji, jak jsem vešel do garáže a skoro všichni se tvářili pohřebně,“ říká Walker. „Buddy nebyl schopen pořádně stát, sedět ani ležet.“ Lazier navíc nemohl brát léky proti bolesti, protože by pak nebyl schopen řídit. Walker se tedy pustil do práce na řešení – sedadlo, jehož vývoj by za běžných okolností trval dva roky, bylo vytvořeno za pouhé tři týdny.

„Potřebovali jsme v kokpitu rozložit zatížení Buddyho těla tak, aby pánev a křížová kost nenesly veškerou jeho váhu,“ vysvětluje Walker. „Museli jsme ho uvést do jakéhosi stavu zavěšení, které by zlepšilo jeho cit pro auto, ukotvilo určité anatomické oblasti, jiné podepřelo a stabilizovalo – to vše s minimálním tlakem na křížovou kost.“ Walker doufal, že sedadlo, které postavil, umožní Lazierovi ujet alespoň 25 kol. „Vzhledem k jeho obrovským bolestem by to byl velký úspěch,“ říká Walker. Lazier však dokázal víc. Odjel všech 200 kol, a to rychleji než kterýkoli jiný jezdec v závodě toho roku.

„Veškerá moje práce byla založena na jediné myšlence: jak umístit lidské tělo tak, aby mohlo generovat svůj nejefektivnější výkon. Pokud jste ve správné pozici a máte oporu na správných místech, budete se také cítit pohodlněji.“ — Brock Walker

„Věděl, že potřebuji něco, co předběhlo svou dobu, a prostě to navrhl přímo tam v Gasoline Alley,“ vzpomíná Lazier. „V závodním autě mě to doslova kolébalo, ale přitom mi to stále umožňovalo pohybovat se tak, jak jsem potřeboval.“ A dodává: „Vyhrál bych Indy 500 bez jeho sedadla? To se nikdy nedozvím, ale rozhodně bych to sakra nechtěl zkoušet.“

V týdnech po svém vítězství se Lazier dál zotavoval. Okamžitá sláva, která provází vítězství v Indy 500, však klidu a rekonvalescenci příliš nepřála. Laziera napadlo, zda by Walkerův designový koncept, který mu umožnil sedět v závodním voze relativně bez bolesti, mohl být aplikován i na kancelářskou židli, aby mohl pohodlněji snášet hodiny novinářských rozhovorů. Brock navštívil Buddyho v Coloradu a upravil starou židli ze skladu Lazierova otce zařízením, které se stalo předchůdcem Walkerovy křížové opory PostureFit.

Tato židle mohla zůstat jen ojedinělým řešením na zakázku, kdyby se o Brockově výzkumu nedozvěděli vedoucí pracovníci společnosti Herman Miller. Na listopad 2000 byly naplánovány schůzky a Walker vyložil své teorie týmu pro sedací nábytek v Herman Miller, včetně Dona Goemana, výkonného viceprezidenta pro výzkum, design a vývoj. „Brock přinesl celé autosedadlo,“ říká Goeman. „Když jsme si do něj sedli, opravdu jsme cítili ten rozdíl, o kterém mluvil.“

Walker nakonec přesvědčil tým Herman Miller o tom, že bederní opěrka (lumbar support) sice lidem v danou chvíli dává pocit většího pohodlí, ale nemusí nutně zvyšovat jejich dlouhodobý komfort. Vyzbrojen tímto novým poznatkem se tým posunul k další otázce: jak tuto technologii uvést na trh?

V té době židle Aeron představovala vrchol ergonomických poznatků společnosti Herman Miller. Byl to také nejoblíbenější produkt v historii firmy. Změna jejího ikonického designu byla riskantní, ale jak vysvětluje Goeman, přidání křížové opory (sacral support) k židli Aeron bylo nejlepším způsobem, jak demonstrovat závazek společnosti k nejmodernějšímu pohodlí a podpoře těla. „Byla to ergonomická teorie,“ říká, „a pokud jsme chtěli jasně vyjádřit svůj postoj a ukázat, kam směřujeme, cítili jsme, že nejlepším místem k jejímu předvedení je právě židle Aeron.“

V roce 2002 přidala společnost Herman Miller k židli Aeron volitelný prvek PostureFit. Tím však spolupráce s Brockem Walkerem neskončila. Od té doby se PostureFit stal pevnou součástí designu každé nové funkční pracovní židle Herman Miller. Tuto úroveň odhodlání se Goeman naučil od designéra židle Aeron, Billa Stumpfa.

„Stumpf říkával, že pokud věříte, že problém, který řešíte, je skutečně důležitý, a vyřešíte jej u jednoho produktu, ale pak se k němu nevrátíte a neuplatníte toto řešení plošně u ostatních produktů, v konečném důsledku tím snižujete validitu onoho problému,“ říká Goeman. Dnes je křížová opora PostureFit standardem u židlí Mirra (2003), Celle (2005), Embody (2008), Sayl (2010) a Mirra 2 (2013).

Podle Goemana je hodnota partnerství Herman Miller s Walkerem patrná v každé špičkové pracovní židli, kterou firma vyrobí. „Brock přinesl tuto syntézu poznatků klíčovým týmům u řady projektů a my jsme ji využili k tomu, abychom posunuli ergonomii a funkčnost na mnohem vyšší úroveň, než jaké bychom dosáhli sami,“ říká Goeman. „Zakládající generální ředitel D. J. De Pree nás naučil, abychom se nebáli plně svěřit tvůrčímu pohledu někoho zvenčí,“ dodává. „A ačkoli Brock není designér, který by nám dával vizi pro konkrétní produkt, dal nám vizi pro celou ergonomii.“